4) Mezi světy
Velice těžko se popisují následující dny, týdny a situace, které nám přehodily ,,běžně " rozjetý život na úplně jinou kolej.
Kritický stav Michaely trval několik dní. Asi po týdnu se lékaři pokoušejí ubrat ,,vypínací" dávky medikamentů, ale vždy je to s komplikacemi.
V hlubokém spánku, napojena na umělou plicní ventilaci a v ohrožení otokem mozku. Podařilo se to asi po 14 dnech, ale Míša spala dál...
A co my ? Z počátku chaos, ale v jednom máme jasno. Budeme pořád s ní, každý den. U nás to bohužel nejde, tak jako třeba v zahraničí, že by jste mohli trávit delší čas s pacientem i mimo návštěvy. I když...nebudu předbíhat... .
Přitom víme jak je to důležité, ale musíme ctít nějaká pravidla.
Pokud nejsou komplikace, jako třeba infekce, která Michaelu postihla a ohrožovala na životě, lékaři vám nemají prakticky co říct. Je v kómatu a tady je každá rada drahá. Chce to čas, ale jaký čas ...?
Nevíme zda se probudí, nebo bude spát na věky?
Sháníme informace, kde se dá. Studujeme příběhy lidí s úrazem hlavy, kóma apod. A jde nám z toho hlava kolem.
Takhle NE !!! Je to náročné.
Snažíme se od začátku velice opatrně rehabilitovat Michaelu během návštěv. Rehabilitační sestry nám rády vycházejí vstříc, protože čas, který mají vyhrazen na každého pacienta je zoufale krátký.
Na parapetu má fotky, plyšáky a věci co má ráda. To kdyby se probudila a nikdo u ní nebyl, aby se necítila sama a mohla si třeba vzpomenout kam patří.
Ono to ve skutečnosti vypadá úplně jinak, ale co kdyby náhodou ... .
Dostali jsme se k Bazální stimulaci. Okamžitě vysíláme Evičku (sestra Míši) na kurz.
Od té chvíle měníme celý přístup k Michaele a snažíme se dodržovat základní pravidla této metody.
Hanička (kamarádka) nám předala informace, jak s Míšou mluvit, hledat komunikaci apod.
Nasávám vůni každičké květiny, poslouchám zpěv ptáků a šumění lesa. Vše to ukládám do hudby, kterou mám od Míši a nosím jí to,
aby věděla jak je to krásný ...zpívám jí potichu písničky a povídáme si ... .Je to na první pohled divné a zoufalé, ale vím, že to bylo jediné co můžete udělat a bylo to tak správné. "
Hanička mi předává trošku šokující zprávu: ,, Musíš Míšu opustit a dát jí absolutní svobodu". Trošku jsem to ze začátku nechápal, ale pak mi to došlo. Bylo to těžké rozhodnutí.
Kousek od Fakultky je park, podél Labe a tam se tyčí obrovské duby. Já sedím mezi nimi v kopřivách a nechávám se unášet majestátností a sílou těch stromů. Vůbec nevnímám hluk z nedaleké autostrády a slyším jen šumění jejich listí v korunách...
Najednou vidím jak mezi paprsky slunce, pronikající mezi stromy do mlžného ranního oparu, běží úplně nahá a šťastná Míša.
Poskakuje mezi kameny, běží lesem okolo skal, přeskočí potok a tam na louce, lehne si do trávy a kolem poletují motýli .... .
Já jí jen zpovzdálí sleduji a jsem také šťastný ... . Jdu to Míše zdělit.
Od té chvíle nelpím na tom, aby se Michaela vrátila, jen jí připomínám krásné věci tohoto světa a budu respektovat její rozhodnutí.
Víc jsem udělat nemohl.
Od té doby, vždy před návštěvou, na tom místě mezi stromy nabírám sil.
Díky patří všem lékařům, sestrám a personálu JIP Neurochirurgické kliniky. Za jejich skvělou a obětavou práci, pochopení, citlivý a lidský přístup.
Velké díky Petře a Martinovi Holanovým (teta a strýc Michaely) ,že oslovili všechny možné známé a finanční pomocí nám umožnili, abychom mohli být s Míšou každý den a zaplatili kurz Bazální stimulace.
