9) Jak se budí Mišule

Každodenní ježdění za Míšou je sice náročné, ale i přes to jsem věděla, že je důležité trávit s ní čas.

Přicházím do nemocnice, kde se mě zmocňuje strach a nervozita, ale i přesto se těším. Otevírám pokoj, kde Míša leží a v jejich očích vidím, jak je ráda.To je k nezaplacení.
Vždy si představím, jak přijdu do pokoje, Míša s úsměvem řekne : „Nazdar ségra!“ a bude to super, ale pak se zase vrátím do reality. První dny jsou velmi nejasné, nevíme, zda je Míša duševně přítomna, co se v ní odehrává, jak to všechno vůbec je a bude? Jen tam nehybně leží, upřeně na mě kouká úplně jiným pohledem, než na který jsem byla zvyklá a přesto cítím, že ten pohled je radostný. Mám pocit, že by něco udělala, něco řekla, ale nejde to, nemůže... Jen ten pohled... Mluvím na ni, hladím ji po ruce a obě si užíváme společnou přítomnost.
Každá návštěva je vyčerpávající, ale když víte a věříte, že to může pomoci, vše hodíte za hlavu a věnujete tomu veškerou svoji energii. Je to přeci moje krev...

S Míšou je náročné se dorozumět. Nezvládá pohyb hlavou, aby mohla kývat na odpovědi, tak jsme zkoušeli alespoň mrkat. Jedno mrknutí ANO, dvě mrknutí NE. Odpovědi byli vždy nejasné, nikdy jsme si nebyli jisti, zda odpověď směřovala na danou otázku, protože mrkání bylo pro Míšu též obtížné. I přes to jsme se nějak rozuměli. Pokládala jsem jednoduché otázky, abych věděla, zda vnímá nebo co si pamatuje.
Po čase se Míše povedlo, že začala nepatrně používat kývání hlavou, což pro nás  byla naprosto ulehčující věc.

Začínám dělat orofaciální cviky, které nám ukázala klinická logopedka. Okoukala jsem cviky i z internetu či vyčetla z knížek a něco i z bazální stimulace. Já, jako úplný laik,mám z toho strach, aby se Míše něco nestalo, zda to dělám dobře, ale musím a chci ji alespoň nějak pomoci. Její sací, polykací reflexy vymizely, mimické svaly jsou velmi ochablé, nedokáže otevřít pořádně pusu a vypláznout jazyk, a proto musíme stimulovat a dráždit. Vím, že je to pro Míšu velmi náročné a hlavně nepříjemné, ale je to vše potřeba. Neustále na ni mluvím a motivuji ji, aby to pro ni nebylo tak těžké. Není to vůbec příjemná věc, když vám někdo sahá do úst vatovou tyčinkou a dráždí patro, jazyk a tváře. Míša se drží, stimulovat se musí a ona to ví. Dávivý reflex zde vůbec není a to je špatné, hlavně kvůli jídlu. Po chvíli končíme a pasivně cvičím obličej.

Dobrá zpráva, Míša umí číst! Jsou napsaná jména pod sebou označena číslicemi. 1. Lukáš, 2. Eva, 3. mamka, 4. taťka, 5. ozzyk. Když jsem řekla „jaké číslo je ozzyk?“ Míša na pravé ruce ukázala číslici pět. Tak jsem to zkoušela dál a vždy to měla správně. Pro nás to byla velmi dobrá zpráva. Nezapomněla i počítání. Dávala jsem jí počty, aby je mohla spočítat na jedné ruce. Opět vše správně. Velice se nám ulevilo, že tyto základní věci nezapomněla. Znamenalo to pro nás, že dlouhodobá paměť je neporušena. Hraji s Míšou i jednu hru, kde hýbe očima doprava, doleva. („podívej se doleva“, „podívej se doprava“, „zavři oči“). Je to velká legrace. Míšin nepatrný úsměv je opravdu úžasný. I když nemůže mluvit, obě cítíme a víme, že i když se ta hra zdá úplně prdlá, pro nás je naprosto super.Vidím na ní únavu. Posloucháme relaxační hudbu, povídám ji naše společné zážitky. Upřeně na mě kouká a po chvíli zavírá oči. Odjíždím

Zkoušíme vše, co je v našich silách. I když nejsou vždy dobré zpětné vazby, doufáme a věříme, že to bude lepší. Ta dlouhodobá cesta je a bude velice vyčerpávající, nevíme, co nás a Míšu čeká, ale pro Míšu to uděláme!