17) Nečekaná rána
Dnes jedu Míšu navštívit do Lomnice. Cestou si v hlavě tvořím plán, jak budeme dělat bazální stimulaci a stimulovat motoriku mluvidel. Jen co se otevřou dveře od bytu, Tereza (přítelkyně táty) mi hlásí, že je s Míšou něco v nepořádku.Její prostorová orientace je minimální a celá tak zvláštně obrácená. Chce sáhnout na kliku, která je vpravo a ruka ji směřuje vlevo. Nechápeme, o co jde. Míša je z toho zmatená, neví, co se to děje a pláče.
Pomáhám ji do postele ať si může odpočinout. Netrvalo dlouho a Míša se chce napít. Jak si Míša pomalu sedá v tom sebou sekne do postele a je celá v křeči.
Nevím co se děje? Tato situace je pro mě zcela nová a nevím, co mám dělat? Míša nemluví, celá se třese, je v úplném transu. Jediné, co mě napadlo, že ji zkusím posadit, aby ji třeba nezapadl jazyk. Míšu se mi podařilo o mně opřít. Je celá v křeči, křečovitě kouká na levou stranu, z úst ji teče slina a já jsem úplně bezmocná. Neustále na ni mluvím, ale odezva žádná. Jsem tak vyděšená a bojím se, že je to opravdu naše poslední společná chvíle. Co to je? Co se to s ní děje? V tom přiběhne Tereza a hned volá záchranku, domnívá se, že je to epileptický záchvat. Míša se asi po 2 až 3 minutách konečně přestala třást.
Ze sedu jsem ji položila na postel. Míša má upřený pohled vlevo a není schopna se na mě podívat ani promluvit. Hlasitě jen polykala sliny a ležela. Tereza zkoušela Míšinu pozornost zaujmout cinkáním klíčů, abychom ji nějak udrželi při vědomí. V tom přijela záchranná služba. Probíhá mnoho otázek a je jasné, že to byl opravdu epileptický záchvat. Jedu s Míšou v sanitce do nemocnice v Jilemnici.
Při cestě se Míše udělalo špatně a zvrací. Dorazili jsme do nemocnice, Míšu někam odvážejí a já jdu k paní doktorce převyprávět vše, co se stalo. Míša už je na pokoji. Skuhrá mi a pláče, protože je úplně zmatená a neví, co se kolem ní děje. Stále se snažila posadit, pomohla jsem ji a v tom opět zvrací. Pacientka zavolala doktorku a než stačila přijít, Míša prodělává druhý epileptický záchvat. Doktorka mě posílá na chodbu. Jen se na Míšu podívám a jsem úplně zdrcená. Odcházím zničená a plná strachu na chodbu. Obvolávám rodinu, jak je na tom Míša. V tom přijede táta a já mu vše líčím. Míša je napojená na různé přístroje, mluvím s ní, snažím se navázat nějaký kontakt, kouká na nás a je mimo. Ten pohled....je úplně jiný, než byl před tím. Snažíme se Míšu nějak povzbuzovat a uklidňovat. Míše se opět udělalo špatně. V tom přijde další záchvat.....Hned, jak se vše uklidnilo, tak Míša jen spí a spí. Je úplně vyřízená.
I když se mi vůbec nechce od Míši, jedu domů. Stejně teď už ničemu nepomůžu. Míša teď potřebuje odpočívat a nabírat nové síly.